Šťastným rodičem – návod z opačného konce

Publikováno: 19. 11. 2014 | rubrika: Osobní život & vztahy

Podívejme se dnes na výchovu z jiné strany, než jsme zvyklí. Kdybychom my rodiče žili spokojené a naplněné životy v rovnováze a byli šťastní a zdravě sebevědomí, tak by úsilí jak vychovat dětí nemuselo existovat. Naše děti by jen přirozeně přijímaly naše kladné vzorce chování a podle nich by žily svoje šťastné životy. Hmm to by bylo hezké, říkáte si možná. Ale jak na to?

Udělejte si pořádek napřed u sebe, zbavte se svých nefunkčních a negativních nastavení a zjistíte, jak obrovský dopad to bude mít i na vaše děti. Jen tak. Bez snahy, úsilí, křiku, bezmoci nebo zoufalství. Nejen že vám zmizí většina starostí, ale i vaše děti to ocení. Pokud cítíte, že na to sami nestačíte či nevíte jak a kde začít, přijďte se poradit a naučit se vše potřebné. První konzultace je za poloviční cenu a desítky klientů před vámi už svoje životní překážky a milníky společně se mnou zdolaly. Zvládnete to také, pomohu každému, kdo chce cokoliv ve svém životě změnit. Stojí to za to.

Děkuji  vám za všechny dotazy spojené s výchovou dětí a starostmi  plynoucími z rodičovství. Odpovídám všem vždy osobně a dnes si se souhlasem tazatelů dovoluji zveřejnit ty z nich, které se nejčastěji opakují. Budu ráda, pokud tak pomohou s hledáním odpovědí i dalším rodičům.

Milá Marto, moje osmiletá dcera se mnou odmítá doma dělat už téměř cokoliv společně, i když jako maličkou ji to velmi bavilo. Teď ale od čehokoliv utíká a vzteká se, když se ji snažím poradit nebo ji v klidu poopravit, aby se vše dobře naučila, na čemž mi záleží. Je mi to líto a prosím o radu, co dělat. Děkuji Karolína 37 let

Milá Karolíno, chápu, že byste ráda svojí dceru vše dobře naučila. Píšete, že se jí snažíte radit nebo ji v klidu poopravovat, což může být právě příčinu její nechuti. Poradila bych vám udělat z vaší spolupráce hru. Děti mají přirozenou touhu se účastnit všeho dění a tvoření je jim velmi blízké, chtějí ale pracovat i podle svého a také si i samy přicházet na způsoby, jak co dělat. Proto těžce nesou snahu dospělých, aby svoje dílo přizpůsobovaly jejich představám. Chválte dceru za její výtvory nebo práci, i když nebudou zcela podle vašich představ. Časté upozorňování na chyby a jejich opravování v dceři může vzbuzovat pocit, že nic nedělá dobře a pak ji taková práce nebaví. Věřím, že povzbuzením a pochvalou dokážete divy a budete se zase brzy radovat ze společných činností.

Dobrý den, Marto, máme tříletého syna, který začal chodit do školky. Skoro každé ráno pláče a do školky jít nechce. Mysleli jsme, že si časem zvykne a vše bude v pořádku, ale trvá to už několik měsíců. Do práce jsem jít musela a synovi jsme se to snažili s manželem vysvětlit, ale je asi ještě moc malý na to, aby to pochopil. Trápím se a moje zaměstnání, které mě dříve bavilo, mě nyní netěší, myslím celý den především na Davídka, abych ho mohla co nejdříve ze školky vyzvednout. Poradíte mi prosím, co mám dělat? Markéta 34 let

Dobrý den, Markéto, rozumím, že prožíváte náročné období, vyvolané velkou změnou, jíž nástup syna do školky zajisté je. Poradila bych vám zkusit se podívat na něj jako na chlapečka, který ve svém věku touží po hrách s dalšími dětmi a po poznávání. To vše školka nabízí a pro něj je přirozené se toho s chutí účastnit.  My jako mámy máme velmi silnou potřebu svoje děti chránit, což je naprosto v pořádku. Někdy se tento pocit ovšem stupňuje až do fáze, kdy se obáváme, že bez naší přítomnosti hrozí našim dětem nebezpečí nebo minimálně nepohoda. Poradila bych vám podívat se na vaše pocity, zda nejsou podobné. Syn vás zcela jistě velmi dobře vnímá a nejsou mu tak utajeny myšlenky, s nimiž ho do školky dáváte.  Proto bych vám srdečně doporučila zapracovat na přijetí skutečnosti, že je mu ve školce dobře a prospívá v ní. Jsem přesvědčená, že ve chvíli, kdy si sama budete jistá svými pozitivními pocity v tomto směru, přijme tuto skutečnost i Davídek a vy se budete opět těšit z vaší práce.

 Milá Marto, s mým bývalým manželem jsem zažila domácí násilí, a i když se mi před ním podařilo uchránit děti, s hrůzou teď sleduji, že dcera zažívá ve svém vztahu velmi podobné situace. Velmi se trápím a vyčítám si, že jsem od manžela neodešla dřív. Dnes už vím, že jsem udělala chybu a děti neochránila dostatečně. Moc bych dceři chtěla pomoct, ale bojím se, že už je pozdě. Irena 49 let.

Milá Ireno, je velmi důležité, že jste dokázala od manžela odejít. Zdaleka ne každá žena, vystavená domácímu násilí, najde odvahu a sílu k ukončení takového vztahu. Vaší dceři bohužel v dětství, na základě prožitých situací, vznikly programy, které dnes řídí její dospělý život. I když vědomě nechtěla, našla si partnera s patrně stejnými základními povahovými rysy, jako měl její otec.  Poradila bych Vám jí otevřeně říct o všem, co jste zažila a co vás přimělo od manžela odejít. Týrané ženy totiž často žijí v přesvědčení, že si násilí za svoje chování zaslouží, že ony dělají chyby, kterými partnera k bití provokují.  Mají i obavy, že násilníkovi odchodem stejně neuniknou. Vaší dceři bych doporučila práci s koučem, s nímž odhalí příčiny svého výběru partnera a především odstraní ze svého života programy, které ji v tomto vztahu drží, respektive které by ji mohly znovu do podobného vztahu přivést. Z koučovací zkušenosti vím, že nikdy není pozdě na změnu a i vaše dcera může žít spokojený život ve vyrovnaném a hodnotném vztahu.